Eurolanche

Vrcholy sezóny přeměněny v pády

Hrozivá sezóna v podání Colorada Avalanche je úspěšně za námi. O jakém úspěchu že to píšu? Všichni jsme ji nakonec přežili, a to je úctyhodné. Komu s týmem z Denveru v letošní sezóně nedošla trpělivost, ten by se měl jít léčit do psychiatrické léčebny. A to není nadsázka. I takto nevydařený ročník měl v některých svých pasážích velký potenciál, ale jeho vrcholy Colorado pohřbilo a byly proměněny ve strmé pády.

Kdo dokázal překonávat dávky naděje, jež byly rozprášeny jako nicotný prach, ten nemohl být jedincem zdravého rozumu. Všechno začalo předsezónní přípravou. Dokáže mi někdo vysvětlit, jak se může stát, že tým doslova zválcuje své soupeře pár týdnů před startem základní části, a naopak několik týdnů poté, co se rozeběhne soutěž v plném nasazení, ten samý celek sbírá body jako vodu v poušti?

Ano, vím – předsezónní zápasy dopřávají příležitosti hráčům, kteří se třeba v hlavním týmu během základní části ani neobjeví. Jistě, mužstva ke svým výkonům nepřistupují s maximálním nasazením a pouze se rozehrávají. Ale když vyhrajete všech 6 zápasů v řadě, už to nemůže být náhoda. Navíc hlavní jádro sestavy ve většině přípravných duelů působí a jakékoli spekulace o špatném přístupu soupeřů jsou tak neadekvátní.

V období Vánoc už bylo téměř každému, kdo se kolem Avalanche nějakým způsobem točil, více než jasné, že tento tým ani v další sezóně na play-off nedosáhne. Všichni čekali, že se Joe Sakic ještě jednou pokusí rozvířit vzduch v kabině a poslat nějakou tu vodu na mlýn, který se zastavil. Ať už mělo jít o přestupy nebo personální změny ve vedení nebo na trenérské lavici, zkrátka to chtělo nějaký impuls.

Jenže také Joe Sakic se ukázal jako nesprávný muž na svém místě. A nebylo to naposled. Prosebné články, e-maily, tweety a možná i dopisy fanoušků neuposlechl a situace se až na pár nepodstatných rošád prakticky nezměnila. Do týmu přišli hráči, pro které kdekoli jinde nebylo místo, a byť nakonec ukázali větší potenciál než většina jinak chcíplého mužstva, velké oživení stejně nepřinesli. Naopak z veteránů se jako jediný loučil Cody McLeod, poslední pořádný hecíř a srdcař sestavy. Fanoušci by tento krok jistě odpustili, pakliže by následovaly i další odchody přestárlých útočníků. To se ale nestalo.

Poslední naděje a zájem fanoušků se ubíral na uzávěrku přestupů, která připadla na začátek třetího měsíce. Už několik týdnů před ní ovšem Sakic otevřeně hovořil o tom, jak v Coloradu nezůstane kámen na kameni, jak se s Denverem rozloučí jména jako Duchene nebo Landeskog a jak přivede řadu mladých perspektivních prospektů, kteří znovu pozvednou vlajku s rudou barvou Avalanche.

Není divu, že všichni fanoušci tehdy už jednoznačně posledního celku očekávali něco velkého. Výsledek? Tři výměny týkající se pouze farmářského týmu (!), přestup Iginly s podmínkou ponechání poloviny jeho platu za volbu ve 4. kole přespříštího draftu a jediná výměna kus za kus s Montrealem, kam odešel Andreas Martinsen. I Sven Andrighetto prokázal své kvality, ale není to stěžejní hráč, jenž by byl připraven jednoho dne táhnout svůj tým za Stanley cupem.

Naopak Matt Duchene, Gabriel Landeskog, Fedor Tyutin, Mikhail Grigorenko, Joe Colborne a další a další nepotřební hráči mohli v klidu doma sledovat televizi a smát se reportérům všech amerických hokejových pořadů, jak jsou jejich spekulace týkající se Colorada úplně mimo. Sakic se vůbec nenamáhal. Každopádně dobrý marketing, který alespoň na pár dní zvedl zájem o poslední celek ligové tabulky.

Tato sezóna, respektive zmíněné tři body, do kterých jsem ji rozdělil, jasně dokumentovala bezmoc a impotentnost celé organizace, která si snad ani nezaslouží místo v NHL. Možná tak za historické zásluhy. Během sezóny jsem často psával větu: „Pokud se situace nezmění,“ nebo „Pokud se něco neudělá,“… ale tentokrát už ji nechám být. Nemá smysl. Svou naději jsem během letošního roku definitivně ztratil.

Súvisiace články

Uctievajte redaktorov Eurolanche

Komentár k skončenej sezóne.